Po nějaké době se nám v Aarhusu udělalo hezké počasí, a tak jsem neváhal a během těch pár hodin slunečního svitu vyrazil ven. Podařilo se mi vyfotit sluncem zalité dvorky Skjodhøj Kollegiet a přilehlá jezírka (pro astronomické a zeměpisné nadšenci - všimněte si jakou jsou dlouhé stíny a to prosím bylo v čase focení poledne, tedy jak nízko si Slunce na obloze hoví).
 |
| Továrna na zdravé lidi :-) |
Jenom pár fotek moře a bývalého přístavního mola, kde nově vyrůstají architektonicky zajímavě pojaté obytné domy.
Byl to boj, vybrat ze spousty fotek nějaké, které nejsou úplně k nepoužití a zároveň alespoň trochu vystihují tu lidskou fascinaci s jakou hledíme na moře nebo do ohně..
Slavné místo dopadu meteoritu Aarhus I v lesíku na pobřeží v severní části Aarhusu nazývané Riis Skov.
A nakonec jsem ještě zavítal do Steno Muzea - jednak jsem měl možnost prolézt si celou sekci s veškerou vědou, kde nikdo kromě pípajících dozimetrů nerušil klid, a mohl jsem tam kupříkladu obdivovat první dánský počítač GIER, který mezi lety 66-76 sloužil jako hlavní stroj na mé současné fakultě. V dnešních relacích jsou parametry opravdu směšné, 0.5MHz, 64kB disk a RAM jsem raději už zapomněl, to vše při příkonu 1600W. Výstava techniky, byla taková zvláštně rozkročená mezi interaktivitou a zábavou i pro děti a mezi školometským výkladem - něco jako nově zrekonstruované národní technické muzeum, jediný rozdíl je, že v Aarhusu tohle uměli už v první půlce 90. let....
Další výstava, která mi přišla pozoruhodná, byla opět v části věnované medicíně. Jednak tam byly vizuálně poutavě zobrazeny činnosti, které lidi a speciálně mladí lidé dělají a nedělají, kolik toho sní a co všechno za látky v ono jídle je. Teda jakási nenásilná motivace, jezte zdravě a cvičte, lenoši. Ale kromě toho třeba skutečná noha na ukázku, jak vysoké podpatky ničí klenbu a prsty. Zdaleka nejdůležitější mi přišla část, která učí puberťáky v zásadě přijímat svoje tělo. Mimo jiné tam byly plakáty nahých lidí (což je něco, co by podle mě v Čechách neprošlo), aby si prostě každý mohl ověřit, že nic jako normalita neexistuje, případně ověřit, že jsme v jisté normě. Podpořené i ukázkami, jak se vyvíjel lidský pohled na atraktivitu (tedy že současná kritéria nejsou absolutní měřítko a neměli bychom se jimi tak stresovat).
Přestože jsem všemu nerozumě, přišlo mi to jako další příklad toho, že i výstava v muzeu (které upřímně není nijak špičkové a bohaté) dokáže být nejen zábavná, ale taky plnit svoje hlavní poselství - tedy vzdělávat.
