Možná poslední letní den

Tento víkend bylo na již celkem pokročilé září vlastně dost hezky, sobotu jsem strávil učením - je to skutečný luxus mít i na problém, který se někomu nemusí zdát zase tak složitý dost času se mu dostat na kobylku (konkrétně šlo o to, jestli Grooverův operátor skutečně s quibity dělá otočení okolo jejich střední hodnoty). No a když už mě přestaly bavit kvantové počítače, zabavil mě Standfordský Dan Boneh a jeho výklad o blokových cifrách. (Porovnání s Ivanem se asi konat nebude - přeci jen je to úplně jiné, když někoho potkáváte osobně 4 týdně a když na vás někdo mluví z vide, které si pouštíte. Navíc úkoly jsou dost jiného typu - na Courseře je to hodně o pseudonáhodných generátorech a tak, které jsme v Aarhusu teprve nakousli a tak se zatím potýkáme s entropií). Takže sobota byla školní, ale neděle byla kulturní - vyrazil jsem na koncert Aarhuského symfonického orchestru, konkrétně na komorní koncert. Dávali Duet pro dvoje housle, op. 70, nr. 9 od Mozarta, který je naprosto k nenalezení v celém širokém internetu, smyčcový kvartet č. 2, A-dur, op. 68 od Šostakoviče a Dvořákův smyčcový kvintet č. 2, G_dur, op. 77.

Dvořákův kvintet jsem si stihl poslechnou ještě v sobotu večer, ale stejně si myslím, že to není ten hlavní důvod proč mě minimálně dnes při poslechu na živo oslovil mnohem více Šostakovič (nikdy bych se nenadál, že tohle napíšu/řeknu). Fascinovali mě zvláštní melodie, nerovnoměrnost rolí mezi nástroji, nervozita (těkavost až šílenost, se kterou se mi Šostakovič spojuje). Nejsilnější dojem zanechala část nazvaná v dánském programu Recitativ a romance: Adagio. Kdy housle provádějí posluchače vážným obřadem s veškerou slavnostností, ale i vážností a starostmi (nemohl jsem se zbavit asi dost mimózní představy kněze celebrujícího mši).

Po koncertu svítilo už moc nehřející slunce a tak jsem vyrazil do botanické zahrady, která se nachází v bezprostřední blízkosti skanzenu Den Gamle By. Pokusil jsem se atmosféru dost možná posledních letních dnů naplněných sluncem zachytit, ale není to ono. Stav mysli, kdy sedíte na kameni, trochu vyjeveni koukáte na podivné "aarhuské subtropy", přivíráte oči kvůli slunci, vybavujete si hudbu a pak přesunete myšlenky někam jinam, a protože jste tam sami vede trochu já-ty dialog, se podle mě do těch obrázků včlenit nedá, ale stejně za pokus to stojí:

just for sake of Bokeh

just for sake of Bokeh II

Stejně jako lehkost, se kterou chytíte poslední paprsek, a na cestě zpět trochu vyprudíte kachny :-)